23.10.2017 Jsem zpátky …

Skoro čtyři měsíce jsem si užíval slunce, občas také moře a hlavně rodiny. Jsem nabitý energií a připravený na pokračování vyprávění svých zážitků dvojtáty.

Mami, proč mám jako ve školce jíst maso ze sovy ? Já mám sovy ráda a nechci je jíst. Ale, Eliško, sojové maso není vlastně maso a ze sovy už vůbec ne… Jo, jo, tyhle debaty máme u nás vlastně pořád a je to to nejkrásnější rodinné koření našich dnů.

Během letních měsíců jsme byli dohromady čtyřikrát u moře. Dvakrát na severu a dvakrát na jihu. Když počítám i naší květnovou návštěvu Švédska, tak Matyáš ve svém prvním roce na tomhle světě letěl už desetkrát letadlem. A zvládá to bravurně. Buď při startu vypije mlíko a je tuhoš a nebo se na nás postaví a komunikuje s cestujícími, kteří sedí za námi. Nejvíc se mu líbila jedna starší černoška. S tou se ještě dlouho po dosednutí loučil, jako by to byla jeho babička. Má zřejmě po svém otci kladný vztah ke starším a životem protřelým lidem.

Každopádně je to pěkný kuliferda. Na výtku tytyty, to nedělej se na Vás podívá, pohne obočím, usměje se, zvedne ukazováček na pravé ruce a odpoví stejnou mincí tytyty… A navíc v klidu pokračuje ve svém původním záměru. To mu odpustíte snad úplně všechno. Navíc nejčastějším slovem, které z něj vypadne,  je táta. A to mě samozřejmě těší. Na druhou stranu táta říká i na zvířata, hezký holky a nedávno řekl táta, když v televizi viděl Karla Gotta. Tak nevím…

Jinak je to moc hodnej kluk. Rád se houpe na houpačce, kterou jsme mu připevnili na schody v obýváku, hraje tedy spíš plácá do piána, pořád nám krade telefony a úplně nejraději jezdí na klasické oranžové tatrovce. To ho neomrzí ani po třicáté sedmé jízdě. Dovedete si tedy představit, jak trpí naše ohnutá záda, jak ho na té korbě tlačíme přes celý dům.

Matyáš má i další ne úplně běžné záliby. Miluje třeba všechno studené, nejlépe ledové. Pokud si od něj chceme na chvíli odpočinout, dáme mu pytlík zmraženého hrášku a nebo ho rovnou postavíme před otevřený mrazák. On si vše pečlivě osahává, má blažený výraz a šeptá áááááách, áááááách. Na pláži zase nejraději seděl u košů, které připomínaly antické amfory a dlouze kontroloval jejich obsah. Co z toho kluka jednou bude ? Buď popelář a nebo ledař.

A abych nezapomněl na Elišku. Naše holčička začala chodit na gymnastiku. A aby toho nebylo málo, chodí hned do dvou oddílů najednou. Docela jí to chytlo. Nedělá doma skoro nic jiného, než různé cviky a pózy. Nejhorší na tom je, že to pak musíme dělat po ní. U manželky je to v pohodě, dlouhá léta byla akrobatickou gymnastkou… Ale co já chudák. Nikdy by mě nenapadalo, že po čtyřicítce začnu a navíc doma procházet lekcemi gymnastiky. Eliška je tvrdá a nesmlouvavá trenérka. Při pokusu o provaz mi nedávno v rozkroku prdlo moje nejoblíbenější pyžamo. A to jsme teprve na začátku…

A ještě něco málo o tatínkovi… Po operaci kolena jsem musel ubrat na sportovních aktivitách. Přesto jsem protrpěl v červnu olomoucký půlmaratón a ještě si na místě s kamarády střihnul místní Bystročický gulášfest. Náš tříčlenný tým měl samozřejmě vysoké ambice. Kotlíkový guláš jsme v konkurenci dalších skoro čtyřiceti týmů uvařili fantastický… Ovšem mezi prvními šesti jsme bohužel nebyli. A tak jsme ten nesmírný žal pořádně spláchli. A u toho jsme si zpívali vítěznou píseň, kterou jsme složili dávno před soutěží… Prostě ne vždy se zadaří. Ale netřeba truchlit. Ono nikdy nic není tak černý, jak se zdá…

Když se sejou gulaci, pod kotlem jen burácí

Guláš bublá, vře a voní, konkurence slzy roní

Ano to jsou zase oni, ti tři slavní makaróni

Příjdou guláš uvaří a zas opět zazáří…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *