4.1.2018 Pásli ovce valaši

Tak a je to… Vánoce fuč, Silvestr fuč a ta skvělá prosincová nálada taky fuč… Člověk se tak dlouho těší, tak dlouho všechno připravuje a ono to tak neskutečně rychle uteče. Nevím jak Vy, ale já prostě ty začátky nových roků nenávidím. Období prázdna, vidina dlouhého, tmavého a studeného ledna a hlavně se není na co těšit. Jaro v nedohlednu a jen samá práce, práce a zase práce… Ještě, že máme ty děti. Těm je jedno, jaká je roční doba. Od těch bychom se měli učit a vysávat z nich energii. Koneckonců já už to nějaký ten pátek dělám a život je mnohem veselejší a barevnější. Takže znova: Začíná nový rok a já se těším na jeho každý nový den… Co nám ty naše děti zase provedou…

Tohle všechno píšu jako čerstvý držitel řádu citlivého rozumu, který jsem dostal od pěstounských rodin, dětí v nich umístěných a Nadačního fondu Rozum a cit. Já vím o té páchnoucí samochvále, ale tohle ocenění mě opravdu potěšilo. Převzal jsem ho na tradičním parníku, kterým se vždy dvakrát do roka plavíme po Vltavě a společně s další patronkou, herečkou Naďou Konvalinkovou vstřebáváme příběhy a osudy jednotlivých přítomných rodin. Právě tehdy si vždycky uvědomíme to klasický… Že naše problémy nejsou žádný problémy. A v tomhle světle je i ta moje „ novoroční depka „ pěkná banalita. Když slyšíte, jak babička vychovává svého vnuka, protože její dcera je závislá smažka a vypráví nám, že si svůj důchod představovala opravdu jinak… Jak nám paní v důchodovém věku říká, že si ty dva malé chlapečky prostě musela vzít a že udělá vše pro to, aby je stihla sama vychovat… Jak fajn ženská žije se svojí neteří, které během dvou let umřela maminka ( její sestra ) i táta, kterého sama ve čtrnácti letech oživovala… Jak náhradní maminka sleduje se slzami v očích dvě nádherné holčičky, z jejichž zpěvu máme ty slzy na krajíčku všichni… A vypráví, jak je v neuvěřitelném nepořádku vychovávali dva narkomani a dodnes z toho obě mají šílené noční můry… Tak právě tehdy si uvědomíte to, na co se pořád víc a víc zapomíná.. Na to, co je v poslední době paradoxně spíš urážkou či dokonce sprostým slovem… Jsou to pojmy jako láska, pomoc druhému, pokora, obejmutí, schopnost vyslechnout člověka v nesnázích a hlavně rodina…

Nakresli mi mužicha k té princezně, tati. A já Vám zatím ukážu stabilní provaz… Ta naše malá gymnastka dokáže říct to pravé v pravý okamžik. Mimochodem letos byla opravdu hodná. Alespoň co se slíbených vánočních přání týče. Nejdřív jí Mikuláš přinesl parádní adventní lego kalendář ( musím říct, že jsem koukal i já.. Fakt bomba ) a pak se vytáhnul i Ježíšek. Nezapomněl na kakací, čůrací a papací miminko, apropó dostalo jméno Jarin, ani na chrlícího dráčka nebo třeba na šílenou tarantuli na dálkové ovládání. Z té máme doteď strach úplně všichni. Pořád se modlím, aby Elišku nenapadlo dát mi jí pod peřinu do postele… To bych já starý arachnofobik nepřežil…

Ten svetr je krásnej, viď ? Ten materiál bys hladil celej den, viď ? Řekla mi Eliška, když jsem jí pohladil po krásném růžovém svetříku, který dostala ve školce od paní učitelky Jany. Jo, je fakt příjemnej… Ovšem jen co něco té malé čarodějce pochválíte, přijde slovní sprcha: Přestaň, Vojtěchu, ruko lapavá…

Poslední den v roce 2017 jsme si užili doma a bylo fajn, že do půlnoci vydržela i Eliška. Jen mě trošku zarazilo co mi odpověděla na otázku, jaká to o půlnoci hraje v televizi píseň. Chvíli se zamyslela a povídá: Pásli ovce valaši? A prakticky vzápětí položila ona otázku nám: Víte, co mám nejvíc ráda z naší rodiny? Řízky… Až si z toho překvapení manželka kýchla. Povídám: Zdravíčko a ze strany se opět ozvala naše dceruška: Díky, moje zlatíčko…

Tak vidíte… Prostě má smysl se těšit na každý den. I když je ten zpropadený leden…

 

1 komentář u „4.1.2018 Pásli ovce valaši

  1. Pěkný článek. Taky nemám ráda leden, ale je potřeba si na všem najít něco pozitivního – já se třeba už těším na jaro :). Ta tarantule byla dost hrozná (viděla jsem na IG :D). Jarin pobavil. Jen tak dál :).

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *